01. 12. 2024, 15:31
Zima nabízí mnoho svátků a krásných lidových zvyků, které našim předkům pomáhaly přečkat období „temna“. Zpříjemňovali si tak dlouhé zimní měsíce a předávali si rady k udržení zdraví a domácí pohody. Většina tradic souvisela s ročním obdobím, změnami v přírodě a životem v souladu s přírodními cykly. Některé jsou dnes spíše k pousmání, jiné se hodí do každé doby. Všechny jsou ale zajímavé a stojí za připomenutí! Pojďte se na ty nejznámější podívat s námi...třeba vás zaujmou a zpestří vám čekání na Vánoce!
Nechme toho tance, řekla Káča Barce
Když byly svatomartinské husy snědeny a pozdní úroda uskladněna, přišla sv. Kateřina. Taneční zábavy, kterým se říkalo kateřinské, bývaly poslední před příchodem adventu. Se sv. Barborou pak přišel čas předvánočních půstů, ztišení a rozjímání. Už staří pohané v tomto období šetřili síly i zásoby potravin, protože věděli, že zima bude ještě dlouhá. S rozšířením křesťanství pak lidé vnímali prosinec jako čekání na příchod Spasitele. Vánoce je vyzývaly k celkovému zklidnění, k pokání a obratu dovnitř. Ve své podstatě šlo o jedno a to samé: k příchodu jara máme daleko a tak obracíme pozornost dovnitř a čerpáme sílu z vzájemné pospolitosti. Z rodiny a tepla domova, z plamínků svíček, z celkového ztišení a z duchovní „obnovy". 4. prosince, na sv. Barboru, si dívky jako příslib jara nosily domů třešňové větvičky. Daly si je do vody a čekaly, až rozkvetou. V některých oblastech se říkalo, že ta, které větvička rozkvete, se do roka a do dne vdá. Hlavně ale platí, že barborky rozkvetlé uprostřed zimy nosí do domu štěstí.
Mulisy bulisy a tři Barborky místo Mikuláše
Ještě než u nás začal chodit Mikáš, Čert a Anděl, chodily po vsi tři Barborky v bílém. Hodným dětem nosily v košíku dobroty a zlobivým pohrozily nařezanými proutky. Trochu je přitom škádlily a říkaly: „mulisy mulisy“ nebo „mulisy bulisy“, tedy lidově a zkomoleně: „modli se, modli se“. V některých krajích dávaly za okna nadílku do punčochy. Na sobě měly bílé pláště vyrobené z ložního prádla nebo starých ubrusů. Přes hlavu měly bílé šátky nebo závoje, které symbolizovaly čistotu, nevinnost, dobrotu a nezlomnou víru. Vztahovaly se ale také k zimnímu počasí: podle pranostik platí, že „po svaté Baruši střez nosu i uší" a také „na svatou Barboru připrav saně do dvoru".
Proč chodí Mikuláš v předvečer svého svátku?
Z dnešního pohledu jsou staré tradice plné zvláštností! Například proč Mikuláš chodí 5.12., když svátek slaví o den později? Důvod je prostý: dříve lidé vnímali konec dne už po setmění. Nový den začínal novou nocí, tedy posledním slunečním paprskem předchozího dne. Legendy praví, že hned po setmění sestupoval Mikuláš z nebe na zem, oděný v dlouhém červeno-bílém plášti, zlatem vyšívaném. Na hlavě měl svou známou biskupskou čepici se zlatým křížem. V jedné ruce držel dlouhou zlatou berlu (biskupskou hůl) a v druhé velký koš s dárky. Postava je inspirována sv. Mikulášem z Myry, který byl mimojiné i ochráncem dětí. Svým darem „nebem daným“ prý uměl polepšit i ty největší raubíře. Byl známým dobrodincem - učil lidi štědrosti, dobrým skutkům a lásce k druhým. Po smrti svého otce prý rozdal vše, co vlastnil, a vydal se na dlouhou pouť. Cestou navštěvoval obydlí lidí dobrých i zlých. Pomáhal těm, kteří byli v nouzi, promlouval do duše hříšníkům a bránil nespravedlivě obviněné. Postupně doputoval do Myry, kde byl vysvěcen na biskupa. Svému poslání zůstává věrný - každý rok sestupuje na zem a navštěvuje domácnosti s dětmi, aby se ujistil, že z nich vyrostou dobří lidé.
Čert se přidal později, Anděl přibyl jako poslední
Přibližně 100 let přichází sv. Mikuláš se dvěma společníky. Zatímco on v dětech vzbuzuje posvátnou úctu a boží moudrost, Čert hrozí uličníkům, že si je vezme do pekla na vyučenou. Jako malé varování přinese i kousek uhlí a bramboru. Pomáhá tak dětem uvědomit si, jestli nemají špatné svědomí. Anděl je pak zosobněním boží lásky, která je tu pro každého. Dohromady nám Mikuláš, Čert a Anděl ukazují, že dobro je vždy po zásluze odměněno. Tradičně dětem nosili jablka, ořechy, jablečné a hruškové křížaly, sušené švestky a někdy i kousek medového perníku nebo jiné pečené dobroty.
Na sv. Ambrože zapalte svíčku z včelího vosku
Máloco vám provoní domácnost tak jemně a krásně jako medová svíčka, tedy svíčka z včelího vosku. Nechte ji letos zazářit 7. prosince - v ten den totiž slaví svátek sv. Ambrož, ochránce včel a patron včelařů. Ambrož byl skromný kazatel původem z chudé rybářské vesnice. Jako malý chlapec prý umíral hladem, když k němu přiletěl roj divokých včel a usedl mu na obličej. Rodiče se křižovali v domnění, že chlapci už není pomoci. Včely mu ale neublížily - nakrmily ho nektarem a zase odlétly. Později byl Ambrož vysvěcen na biskupa, vzdal se nabytého majetku a rozdal ho hladovějícím. Sv. Ambrož na včely nikdy nezapomněl a dodnes nad nimi drží ochrannou ruku. V kostelech byly na jeho svátek svěceny svíce z včelího vosku, které si lidé mohli nosit domů. V některých oblastech nesměla ve světnici chybět medovka a všechny děti dostaly ten den po lžíci medu.
Sv. Lucie noci upije a dne nepřidá
Připadá totiž na 13. prosinec, kdy dny ještě zůstávají krátké a noci dlouhé. Do zimního slunovratu zbývá 7 dní. K životodárné energii slunce, ke světlu a teplu se lidé uprostřed temné zimy upínali odnepaměti. Ze starých křesťanských svátků to dokazuje právě i sv. Lucie. Její jméno je původem latinské, je odvozeno od slova „lux“, tedy „světlo“, a překládá se jako „světlá“ nebo „zářící“. Není divu, že si ji naši předci rádi připomínali - dny po sv. Lucii jsou totiž nejtemnějším úsekem roku. Třem týdnům mezi sv. Lucií a Třemi krály se dokonce říkalo černá zima. A proč tedy sv. Lucie noci upije, ale dne nepřidá? Na vysvětlení bychom potřebovali Keplerovy zákony a podrobnější popis způsobu, jakým Země obíhá okolo Slunce. Spokojme se tedy s tím, že přibližně od poloviny prosince začíná Slunce zapadat později (proto Lucie „noci upije“), zároveň ale i později vychází (a proto „dne nepřidá“, spíše naopak).
Zákaz předení a domácích prací
Na sv. Lucii měly být již světnice vysmýčené a domácnost naklizená. Přicházel totiž čas nejtvrdšího předvánočního půstu a odříkání. Aby hospodyňky měly všechno nachystáno a shon mohl ustat, říkalo se, že po vesnici půjdou „Lucky“ v bílých hávech. Mohly nahlížet do oken, postávat u stavení a kontrolovat, zda ženy nederou peří, nepředou, netkají či neperou. Těm, které zvyk nedodržely nebo neměly naklizeno, prý „Lucky“ rozfoukaly po světnici peří nebo rozmotaly napředené nitě. „Lucky“ byly strašidelné postavy, kterých někdy po vesnici chodilo až šest! Směly prý i tiše vejít do světnice a pohrozit přítomným ukradením světla ze zažehnutých svící. Ochranou před nimi bylo husí peří, kterými je hospodyňka „vymetla“ z domu ven.
Slunovrat a svatotomášská noc
Zajímavě se křesťanství se starými pohanskými zvyky prolíná 21. prosince, na zimní slunovrat. Tento čas magických obřadů starých Keltů, Germánů a Slovanů asi není třeba dlouze představovat: jedná se o oslavy Slunce a jeho životodárné síly. Nad našimi hlavami vstoupí Slunce do znamení Kozoroha a po nejkratším dni v roce přijde nejdelší noc. Začíná astronomická zima. V minulých staletích se říkalo, že „na sv. Tomáše zima se rozpáše“. Nejdelší noci se říkalo svatotomášská - prožijte ji letos stejně jako se to dělávalo dříve! Lidé směli být dlouho vzhůru a společně ponocovat: muži venku při ohni, ženy doma při svíčkách. Na obranu proti zlým duchům, kteří v tuto noc prý směli vejít bez pozvání, se v předvečer tomášské noci vykuřovaly svazky očistných bylin a smrkové, borovicové či modřínové větve. Stáje a chlévy se kropily svěcenou vodou, dobytek si pochutnával na soli a posvěcených bobulích vavřínu.
Slunovrat letos připadá na sobotu a hned po něm následuje 4. adventní neděle (zlatá). Na adventním věnci zapálíme poslední svíčku a přípravy na Štědrý den půjdou do finále! Do té doby vám ještě povíme, na jaké vánoční zvyky by byla škoda zapomenout...
Komentáře
Diskuze je prázdná.